Kontakt na předsedu oddílu Ohlásit chybu - kontakt na webmastera Deutsche Version English version

KT Noha Bučovice, domovská stránka

-> Zápisky z akcí

-> -> Pěšky Domažlickem - zážitky pěšáků z letního zájezdu

Datum vytvoření

24. 8. 2010, 16:17:00

Období článku

8. 8. 2010

Rubrika

Zápisky z akcí

Pěšky Domažlickem

V dnech 31. 7. až 7. 8. 2010 uspořádal Klub turistů Bučovice zájezd na Domažlicko. Jeho účastníci se mohli rozhodnout, zda jeho program absolvují v sedle kola nebo pěkně po svých. Hlavní skupinu pěších turistů tvořila po celý týden zhruba desetičlenná skupinka.

Vzhledem ke stále se měnící předpovědi počasí a čerstvým silám, rozhodli jsme se už v neděli 1. srpna absolvovat nejnáročnější túru programu – výstup na Čerchov (1042 m n. m.), nejvyšší horu Českého lesa. Na vrcholu Čerchova se nachází 25 m vysoká rozhledna (tzv. Kurzova věž) a jako memento doby nedávno minulé několik vojenských objektů. Podle věže (převyšuje i rozhlednu) podobné rušičce radiového vysílání na šumavském Poledníku lze vrchol jednoznačně poznat už z širokého okolí.

Túru na vrchol jsme začali v České Kubici svižným sestupem k silnici na Folmavu. Záhy jsme však začali výškové metry opět nabírat. Příjemným zastavením se stalo místo u Zelené chýše, což je trampská chatka z 30. let 20. století. U ní je možno nejen posedět u stylových stolků, ale z blízké studánky také nabrat čerstvou vodu. Lesní cesta odtud pokračuje mírným stoupáním až k místu Pod Čerchovem. Odtud čeká turistu ostrý výstup po panelové cestě na vrchol Čerchova, kdy na kilometru a půl vystoupá přes 200 výškových metrů. Za odměnu se pak může posilnit a odpočinout v bufetu s netradiční výzdobou. Kdo má naopak ještě nějaké síly v záloze, určitě si nenechá ujít výstup na rozhlednu!

My jsme si nenechali ujít ani jedno – svačinku i rozhled do kraje šumavských hvozdů a Českého lesa. Už jsme se chystali na odchod, když začali na vrchol přijíždět nejrychlejší cyklisté. Ti ovšem vyjeli už z Domažlic.

Vrátili jsme se zpět na červenou značku a po ní pokračovali přes Capartice na Výhledy. Jde o místo s dalekým výhledem na Domažlice a jejich okolí. Místu dominuje 12 m vysoký pomník spisovateli J. Š. Baarovi z roku 1933. V okolí se pak nacházejí ještě dva menší pomníky věnované padlým americkým a sovětským vojákům. Z výhledů jsme sešli přes Chodov do Trhanova, kde jsme se zastavili v hospůdce U sv. Jána, z jejíž terasy lze sledovat dění na zdejším rybníce.

Z Trhanova jsme se vydali na poslední úsek první túry – do Klenčí pod Čerchovem. Tamní muzeum J. Š. Baara jsme už našli zavřené. Více štěstí jsme měli v Újezdě, rodišti Jana Sladkého řečeného Kozina, kam jsme přejeli autobusem. Ačkoli také po oficiální otevírací době, paní průvodkyně povšimnuvší si příjezdu autobusu se vrátila a ochotně nás provedla Kozinovým rodným statkem. Jediné, co nám nedokázala zprostředkovat, byl zvuk starých hodin, neboť nějaká dobrá duše z nich před pěti lety ukradla hrací strojek.

V pondělí 2. srpna jsme si udělali pohodovou vycházku v okolí Bělé nad Radbuzou. Vyšli jsme z Bělé po modré značce přes statek Nový Dvůr a vesnici Smolov na Karlovu Huť. V okolí jsou pozůstatky vsi vzniklé při sklárně z roku. Sklářská výroba zde fungovala ještě ve 30. letech 20. století. Fungující hospůdku, která byla vyznačena na mapě, jsme tu však hledali marně. Po zelené značce jsme se tedy vydali zpět do Bělé.

V Bělé, jednom z center přimdských Chodů, jme si prohlédli barokní kamenný most se šesti sochami postavený po vzoru Karlova mostu. A po téměř celodenní túře konečně zašli do místní restaurace na dosti pozdní oběd. Když jsme vyšli ven, začaly chodskou půdu zkrápět první dešťové kapky.

A nejisté bylo i počasí úterní. Provizorní program jsme začali výstupem na rozhlednu Bolfánek u Chudenic. Výhledy do okolí odpovídaly aktuálním povětrnostním podmínkám – aspoň že nepršelo. Cestou z Bolfánku jsme si ještě krátce prohlédli americkou zahradu nacházející se kousek pod rozhlednou. Jde o arboretum okrasných, převážně severoamerických, dřevin.

Následujícím bodem byla návštěva vodní tvrze Švihov. Na hradě se natáčela legendární pohádka Tři oříšky pro Popelku. Poznat konkrétní místa však není vůbec jednoduché. Už proto, že nesloužil jako hrad nýbrž jako vesnický statek který obývala spolu s Popelkou zlá macecha. Filmaři navíc prostředí hradu doplnili vlastními kulisami.

Odpoledne už to vypadalo, že se vyjasní, a tak jsme se rozhodli pro kratší túru. Sotva jsme sedli do autobusu, přehnala se krajem průtrž mračen a výlet na Koráb byl zralý na odpískání. Než jsme však dojeli do Branišova, černé mraky se přesunuly na protější kopec a vycházce nic nebránilo.

Na 773 m vysokém vrchu Koráb se nachází turistická chata a rozhledna, která se stala naším cílem. K našemu nemilému překvapení byla rozhledna nepřístupná. Klíče se sice daly vypůjčit v přilehlé chatě, jenže předchozím návštěvníkům se podařilo zabouchnout na rozhledně. I přes varování je zcela nepochopitelně zastrčili zevnitř do zámku a při odchodu za sebou zavřeli dveře, které měli z venčí ?kulu?, aniž by klíče vzali s sebou. A tak jen smutně seděli v šenku a čekali na zámečníka.

My jsme ovšem nejeli přes celou republiku, abychom se zde otočili na podpatku a s nepořízenou se vrátili zpět. Začali jsme špekulovat, jak se na rozhlednu dostat náhradním způsobem. Jako první nám padlo do oka okno hned nad dveřmi, které se zdálo být otevřené. Otevřené opravdu bylo, ovšem otevření do polohy, aby se jím někdo mohl protáhnout, bránilo zábradlí uvnitř rozhledny.

Uzrál čas na plán ?B? – rozebrat zámek co to půjde a dostat se nějak ke klice. Tou pak zkusit dveře normálně otevřít. A to se nám také po chvíli (pouze s kapesním nožíkem) ke trojstranné spokojenosti podařilo. My jsme byli šťastní, že můžeme na rozhlednu, paní správcová byla ráda, že má svoje klíče, které může dále půjčovat zájemcům o výhled a viníkům této situace spadl obrovský kámen ze srdce. Už nemuseli čekat na zámečníka a platit drahý výjezd. A tak na nás po návratu z rozhledny čekal v turistické chatě z vděčnosti metr piv. Záchranná akce za otevřením rozhledny nás ovšem stála drahocenné minuty, a tak jsme po občerstvení co nejkratší cestou spěchali do Kdyně, kde nás čekal autobus se zbylými účastníky.

Do středečního dne nás probouzelo rozesmáté sluníčko. Využili jsme toho k návštěvě našich západních sousedů. Autobus nás zavezl do městečka Furth im Wald, které v tuto dobu každoročně žije slavností Drachenstich. Tento svátek ?probodnutí draka? odkazuje na starodávné legendy o boji člověka s krvežíznivou nestvůrou. První zmínky o slavnosti pocházejí z roku 1590, předpokládá se však, že tradice je více než 500 let stará. V současnosti je pro festival vystavěna na náměstí tribuna s kolbištěm, na kterém probíhají vystoupení skupin historického šermu. Vyvrcholením je pak souboj chrabrého rytíře s drakem.

Po prohlédnutí dalších památek v historickém centru a japonské zahrady jsme vyrazili na pěší túru. Nutno ovšem podotknout, že německé značení má svá specifika a jeho systém se zcela liší od přehledných čtyř barev, na které jsou turisté zvyklí v českých, moravských a slovenských končinách. Přesto jsme se bez zjevných problémů dostali až k místu Tři znaky. Ve výšce 900 m n. m. zde byly roku 1766 vytesány do skály znaky tří historických území, která tu hraničila – Kurfiřtství bavorského, Království českého a Vévodství falckého. Dnes tudy prochází hranice mezi ČR a SRN.

Potíže vyvstaly o kilometr později na Kreuzfelsenu, kde se cesty rozdělovaly. Ta, o které jsme byli přesvědčeni, že je správná, vedla zpět do Furthu. Naopak do cíle naší cesty vedlo zcela jiné značení. Dilema nám pomohli vyřešit dva němečtí turisté, kteří tudy zrovna procházeli. Další zajímavou informaci nám poskytla paní v hostinci na Gibachtu. Poradila nám zacházku k Leuchtturm der Menschlichkeit – ?Majáku lidství? a k vrcholu se skleněným křížem. Maják je postaven z kamenů, které byly dovezeny z různých koutů světa. Pět z nich je i z České republiky, například od pramene Labe nebo z Odry. Mezi kameny stavitelé vsadili symboly nejrozšířenějších světových náboženství zhotovených ze skla.

Doba mezitím výrazně pokročila, a tak jsme museli svižným tempem vyrazit přes Althütte a Herzogau do Waldmünchenu, cíle našeho zahraničního putování. Odtud nás autobus s ?mezipřistáním? v trhanovské hospůdce na večeři dovezl zpět do Domažlic.

Naši poslední pěší túru jsme započali přímo v Domažlicích. Po zelené turistické značce jsme vyšli na Vavřineček, 570 m vysoký vrchol nad městem, strážní místo Chodů s barokní kaplí, ke které se konaly významné pouti. Je odtud nejen pěkný výhled na Domažlice, ale také na Šumavu. Pokračovali jsme dále po zelené přes Pasečnice k jeskyni Salka. Jde o zatopený bývalý břidlicový lom. Neméně zajímavým a turisty vyhledávaným cílem je také v zimě, kdy je vstup do jeskyně ozdoben nespočtem rampouchů.

Po červené značce jsme došli do České Kubice, ve které jsme se zastavili na oběd. Odtud jsme se vydali po modré značce na Babylon. Pěšinka vedla lesem kolem malebného potůčku a nedaleko mezi stromy se klikatila železnice. Tento úsek jsme ohodnotili jako nejhezčí z celé túry. Babylon je příroční koupaliště v údolí říčky Zubřiny s atmosférou prvorepublikových plováren. Zpět do Domažlic nám zbývalo kolem sedmi kilometrů a kdo chtěl ještě stihnout výstup na věž, musel notně přidat do kroku.

Domažlická věž je vysoká 56 metrů, vede na ní 194 schodů a od svislé osy je vychýlena o 59 cm. Z jejího ochozu je překrásný výhled nejen do širokého okolí, ale také na domažlické uličky a hlavní náměstí.

Přes noc dorazil nad Domažlicko vytrvalý déšť, který dosud zadržovaly šumavské hvozdy. Plánovaný vodácký závěr zájezdu tak opět vystřídal náhradní program. Dopolední hodiny vyplnila návštěva historického města Klatovy. Každý dle svého zájmu mohl navštívit katakomby, barokní lékárnu U Bíleho jednorožce, muzeum, prohlédnout si městské hradby nebo vystoupat na 81 m vysokou Černou věž. Odpoledne využili zájemci k dalšímu poznání Domažlic. Ostatní pak k dospání náročného uplynulého týdne – a bylo jedno, zda krásy Domažlicka poznávali po svých nebo v sedle kola.

Sobota nepřinesla v počasí žádnou změnu. A tak jsme s jednou zastávkou ve Velkých Popovicích na oběd jeli ?nejkratší? cestou k domovu.

Ing. Roman Volek

© 2002—2024
web je generován aplikací OGMIAS, poslední aktualizace obsahu stránky 2. 8. 2017, 21:23:06
Volba pro město Bučovice