Praha 2000

Je pozdní odpoledne teplého květnového pátku. K matičce Praze se blíží oddíl bučovických turistů. Cesta probíhá v poklidném tempu. Za okny se odehrává barevná scenérie tohoto jarního času - záplavy žlutých řepkových lánů střídá sytá zeleň lesů Českomoravské vrchoviny.

Cesta do hlavního města trvá dlouho, a to nejen kvůli vzdálenosti, své sehrává také vytíženost tohoto dálničního tahu. A jeho neustálé opravy úpravy. Proto jako nezbytná jevila se nutnost zastavit někde u motorestu, což se také stalo. Po půl hodince, schopni další cesty, jsme pokračovali opět ku Praze.

Tak nějak nám utekla cesta po dálnici, projeli jsme metropolí a zapíchli to na místě, které se mělo stát na dalších pár dní naším dočasným domovem.

První den z nadcházejícího prodlouženého víkendu jsme měli navštívit hrad Okoř. Dokonce jsme k němu i došli, ale vše zhatila pozdní otvírací doba. Místo prohlídky se tak konala trasa, která měla následovat až po ní. Přes Budeč jsme dorazili až do Zákolan. Jakási na první pohled divná dědina. I ta hospoda se tvářila jako pěkná putyka. A taky že jo.

Atmosféra od cigaret by se dala krájet nožem - nic neobvyklého. Bylo tam však něco jiného, co zaujalo návštěvníkovu pozornost, zvláště pokud nebyl místní. Na zdi proti oknům visela řádka obrazů se zajímavou tématikou - podobiznami několika mužů. V galerii se tedy umístili: na prvním místě Klement Gottwald a pod ním "neznámý vojín" (nějaké borec v uniformě). Dále následují: Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný. Řadu uzavírají Karel Marx, Bedřich Engels, Vladimír Iljič Lenin, Josif Visarijonovič Stalin a Michajl Gorbačov. Jak jsem později zjistil, Zákolany jsou prý rodištěm Antonína Zápotockého.

Následovala návštěva Lidic. Její délka však v žádném případě neodpovídala důležitosti, jaké toto místo zaujímá v národních dějinách. Po krátké obcházce jsme odjeli do Kladna na oběd. Tam nás pro změnu potěšily čekací doby na jídlo, blížící se intervalu stávkové nečinnosti. Poslední štací se pak stala návštěva hlavního města. Blížil se večer a tak se odjezd posunul trochu víc do noci, než bylo obvyklé. I v nočním závoji je však na co se dívat.

Ještě za světla jsme vyjeli lanovkou na Petřín a na poslední chvíli zakoupili vstupenky do zrcadlového bludiště. Po projití všech nástrah jsme se zasmáli pitvorným odrazům v různě zkřivených zrcadlech. Pěšky jsme slezli po pěšině na Hrad. Cestou jsme se několikráte zastavili a obdivovali výhled na Prahu z mezer mezi stromy. Z Hradu jsme sešli Zlatou uličkou až na Staroměstské náměstí. Večer postupoval a světla ubývalo. Jak jsme očekávali blížící se celou hodinu, hlouček před orlojem nabýval na velikosti. Po kostlivcově odzvonění, když jsme se rozhodli pokračovat v obhlídce Starého města, již byla celkem tma. Čas jako by se zde však zcela zastavil a obchodníci neznali zavírací dobu. Obchůdky svítily do noci a v ulicích se pořád pohybovalo spousta lidí. Ještě jsme se zastavili na Jiráskově mostě, kde nám učaroval pohled na osvětlené Hradčany či Národní divadlo.

Nicméně nastal čas k návratu. Lidí v ulicích ubylo, stejně jako aut na silnicích. Proto mohla jízda pokračovat ve svižnějším tempu. Někteří předčasně ulehli ke spánku a jiní vychutnávali krásy noční krajiny...

Následujícího dne jsme se po ránu prošli údolím Divoké Šárky a okolo koupaliště Džbán. Ačkoli šlo o jakousi přehradu (teda rybník, přírodní koupaliště), vstupné bylo poněkud přizpůsobeno kraji a klientele než kvalitě. Voda totiž také za moc nestála (u nás kachličkový bazén s hygienicky kontrolovanou vodou v téže cenové hladině).

Dokončili jsme tedy túru a vlezli do hospůdky na růžku. Na jednom ze stolů nejblíže výčepu měli své reserve místní štamgasti. Za dobu naší přítomnosti se jich tam také několik ukázalo. I tady byly zdi ozdobeny galerií, ale s daleko očekávanějším tématem - sport. Namátkou vyberu: AC Sparta Praha (foto), titulní strany novin (Nagano), dresy (30 - Hašek, český národní fotbalový, sparťanský, 9 - Výborný).

Po malém osvěžení vydali jsme se navštívit Hvězdu na Bílé Hoře. Bylo zavřeno, a tak následoval opět rozchod v Praze. Na zpáteční cestě jsme si z autobusu obhlídli Strahovský stadion a na přání malých dětí zamířili k Ruzyni na letadla. Až jsme se vynadívali do sytosti na přistání a starty letadel (asi 3:1), nastal čas návratu.

Poslední den jsme z osady Černý Vůl vystartovali na procházku Roztockým tichým údolím. Přešli jsme Kozí hřbety a autobus čekal u chaty Maxmiliánky. Po celou dobu tůry nám nad hlavami svištěla startující a přistávající letadla. Frekvence přeletů nad našimi hlavami se pohybovala okolo pěti minut.

Když jsme se všichni sešli, zase se jelo do Prahy. Někteří šli navštívit Technické muzeum, ale neuspěli, protože měli zavřeno. Ostatní vystoupili až v centru a udělali si opět program podle své fantazie. Posledním zátahem se stalo muzeum voskových figurín, kteréžto se v našich domácích (regionálně) vodách taktéž zatím nevyskytuje.

Počasí nám přálo až pekelně a tak se nám prodloužený víkend líbil.

Ing. Roman Volek