Za posledním puchýřem

Na začátek nutno podotknout, že ještě týden před tímto celostátním uzavřením turistické sezóny – letos ve Vizovicích – to spíše vypadalo na chytání lelků doma v posteli než na bobtnání puchýřů na dálkovém pochodu! Ačkoli dnešní doba nabízí pořadatelům mnohá usnadnění v podobě dostupné výpočetní a telekomunikační techniky, nezvládli to základní – zajistit ubytování pro potřebný počet lidí. Mnoho účastníků tak muselo nocování řešit na vlastní pěst. Naštěstí pro nás pořadatele na výbornou zastoupil kamarád z Otrokovic, který nám v dědině nedaleko Vizovic zajistil vhodné turistické ubytování. A tak nakonec nic nebránilo vyrazit v pátek 12. listopadu na Valašsko.

I když jsme mohli vystoupit už v Lípě – místě našeho ubytování, pokračovali jsme až do Vizovic, abychom na startu pochodu pochytili alespoň základní informace. Protože součástí sokolovny byla i restaurace, zašli jsme také na večeři. V natřískané hospodě bylo volno jen u velkého stolu, kde seděl pouze jeden starší pán. Mistr etikety Ladislav Špaček promine, ale ?vidláci z lontu? se prostě dovolili a přisedli. Jsme přeci turisté – tvor to družný. Objednali jsme si, co hrdlo ráčí a začali nesměle pokukovat, s kým to vlastně sedíme. Odkud my ho vlastně známe? Bando nevycválaná – vždyť to je ten nejvyšší, sám předseda Klubu českých turistů!

Po večeři jsme se vydali na vlak zpět do Lípy nad Dřevnicí, kde jsme měli v místní sokolovně domluvené přenocování. I tam je hned vedle hospoda, ve které jsme posléze rozjeli naše večerní muzicírování. Vrchní se nás zeptal, jestli si panstvo bude na ráno přát snídani. Pod dojmem několika rohlíků s máslem jsme s tím souhlasili. Ráno jsme opravdu našli na stole ošatky s rohlíky a plátky másla na talířku. S chutí jsme se zakousli do křupavého pečiva a bohatě posnídali. V tom ale před nás pan vrchní položil talíř s míchanými vajíčky. S velkým nasazením jsme je nacpali do víceméně plných žaludků. Když pak na stole posléze přistál tác s chlebem a uzeným, požádali jsme o alobal a nadílku si zabalili na cestu. Valašská pohostinnost nezklamala!

Autobusem jsme přejeli do Pozděchova, odkud jsme po modré, ale především po žluté značce vystoupali na hřeben Vizovických vrchů. Po něm vede opět modrá značka. Deštivé počasí minulých dnů udělalo z hřebenové cesty blátivou klouzačku, kterou jsme místy obcházeli okolním lesem. Doklouzali jsme se na sedlo pod Klášťovem, kde jsme zastihli kontrolu pochodu a malé občerstvení. Po chvilce odpočinku jsme se odhodlali k závěrečnému výstupu na Klášťov – nejvyšší vrchol Vizovických vrchů opředený mnoha pověstmi, na kterém archeologické výzkumy odhalily prehistorické a slovanské hradiště. Pod vrcholem vede okružní stezka, ze které jsou pěkné výhledy do okolí, například na památník na Ploštině odkazující na tragické události ze samého sklonku 2. světové války.

Z Klášťova jsme pokračovali po modré značce na další vrchol – Doubravu. Na Doubravě se nachází 55 m vysoký vysílač, který má ve výšce 33 m zpřístupněnou vyhlídkovou plošinu. Zdolání 174 schodů ocelové konstrukce, skrze něž je vidět pod sebe, znamená pro slabší povahy nejen odpovídající fyzický výkon, ale především notnou dávku odvahy. K tomu se za větrného počasí přidává i vychylování věže, které je na vyhlídkové plošině zřetelně viditelné. Takže držte si klobouky, kšiltovky a hurá nahoru!

Z Doubravy jsme sešli k Chladné studni. To už jsme se nacházeli na zelené značce a mířili do Vizovic. Však bylo na čase – odpoledne pokročilo a v lese už se začalo smrákat. Na začátku Vizovic jsme se ještě zastavili ve Valašském šenku – stylové hospůdce, ale pak už rychle na vlak do Lípy. Tam nám pan vrchní připravil k večeři guláš. My jsme se mu za to odvděčili následnou hudební produkcí.

Neděle patří tradičně návratu domů. Trochu jsme litovali, že slunečné ráno, která nás tahalo ze spacáků, nepřišlo o den dřív. Třeba příště. Vždyť za rok se na Valachy vrátíme, stejně jako Poslední puchýř, který tentokrát hostí Kopřivnice.

Ing. Roman Volek