Pěšci na E 55

Mít takovou šachovnici, tak si ji nechám patentovat a zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. A těch figurek – opravdu by se tam vešla celá armáda! Něco mi říká, asi nebudu sám, že tady prostě o šachy nejde ani omylem.

Skutečnost je opravdu mnohem prozaičtější. Pěší "komando" z KT Noha se na prodloužený víkend vypravilo uzavřít turistickou sezónu na Poslední puchýř do Teplic. Na cestu přes celou republiku jsme pro jistotu vyrazili už v pátek v osm hodin ráno. Hlavně z Brna do Prahy už moc turistických vlaků nejezdí. Zato nóbl spojů typu IC, EC, SC (prostě Pendolino) se tam prohání jak šaliny po Brně. A tak jsme se uhnízdili v "écečku" z Budapešti do Hamburku. Když jsme se do sytosti nabažili polstrovaných sedaček německé výroby, potěšili jsme duši svou i všech okolo několika písničkami.

Cesta uběhla rychle a už ve dvě odpoledne jsme stáli v Teplicích před nádražím. Naproti tomu dostat se na místo startu (a ubytování) vyžadovalo o něco víc úsilí. I to jsme zvládli a nic nám nebránilo najít si hospůdku, kde bychom se v klidu navečeřeli a nerušeně pozpívali.

V sobotu ráno nastal čas vypravit se na túru a přivodit dolním končetinám nějaký ten puchýř, když už jsme kvůli tomu jeli tak daleko. Abychom nohy nejprve rozhýbali, vydali jsme se přes Proboštov do Krupky. A odtud pěkně do kopce až na vrchol Komáří vížky (807 m n. m.). V chatě na nás čekala jedna z početných kontrol pochodu a venku před chatou pravá krušnohorská vichřice.

Po hřebenové cestě jsme pokračovali až k hraničnímu přechodu na Cínovci. Když nefoukal vítr, bylo pěkné, pozdě podzimní počasí. Na několika místech nabídla hřebenovka daleké výhledy do krajiny, zejména na německou stranu.

Z Cínovce se sešlo do Dubí, odkud se do Teplic pokračovalo autobusem MHD. Ačkoli jsou Dubí a zejména krajnice u mezinárodní silnice E 55 známé děvami všeliké pověsti, dnes patří tento jev spíše do historie a do oblasti lidové tvořivosti, kde s úspěchem přežívá.

Do cíle pochodu jsme dorazili až za tmy. Vyzvedli jsme si diplomy, do vandrbuků otiskli památeční razítka a odešli na večeři. V pátek jsme si zamluvili salónek v restauraci Městské sály (pokud navštívíte Teplice, určitě se zde stavte, třeba na česnečku speciál), kde jsme mohli nerušeně provozovat naši hudební produkci.

V neděli ráno jsme naházeli věci do báglů a vypravili se na vlak směrem k domovu. Z Ústí do Brna jsme jeli opět "écéčkem", tentokrát jsme však pohodlí vlaku využili spíš k podřimování.

Ing. Roman Volek