KT Noha v Krkonoších

Ve dnech 22. - 29. 7. 2006 uspořádal Klub turistů Noha TJ Bučovice zájezd do Krkonoš a Jizerských hor. Ubytováni jsme byli v domově mládeže v Jilemnici. Jilemnice je město s 6.000 obyvateli, je zde mj. pěkně opravený zámek s parkem, krytý bazén, Městská nemocnice, dvě střední školy a řada zajímavých historických budov. Každé ráno v 7:00 h jsme byli svědky toho, jak místní "pan Nevyjel" přiděloval veřejně na náměstí pracovníkům úkoly, které souvisely s úklidem města.

Během cesty do místa ubytování jsme vyjeli lanovkou (180 Kč) (někteří z nás vyšli) z Pece pod Sněžkou na nejvyšší horu naší republiky. Sněžka byla ten den plná turistů. Pěkné počasí umožňovalo pěkné výhledy. Zpět do Pece p. Sn. jsme se vrátili Obřím dolem.

V neděli jsme vyšli ze Špindlerova Mlýna Labskou roklí kolem Labského vodopádu (50 m vysokého) k Labské boudě a k pramenům Labe. Pramen Labe je vyznačen velkou skruží; nedaleko od ní jsou upevněny na kamenné zídce keramické erby 24 měst, jimiž Labe protéká. Dvě podnikavé dívky zde prodávaly kromě pohlednic za 45 Kč v malé láhvi Dobrou vodu, která jistě někomu v horkém počasí přišla vhod. Kolem Pančavského vodopádu (je největší v Krkonoších), mohyly Hanče a Vrbaty, Vrbatovy boudy a přes Zlaté návrší jsme se vrátili zpět do "Špindlu". Ceny v Peci, na Labské boudě i ve Špindlerově mlýně jsou svojí výši spíše přizpůsobeny zahraničním než českým návštěvníkům. Např. cena piva činila na Labské boudě a v bufetu u Vrbatovy boudy 40 Kč, kofola na chatě nedaleko Pece stála 35 Kč (zatímco pivo 18 Kč).

V pondělí jsme se ze "Špindlu" vydali příjemnou procházkou podél balvanitého koryta Bílého Labe k Boudě u Bílého Labe a pak k Luční boudě (největší chata v Krkonoších, za války sloužila jako výcvikové středisko wermachtu) a k chatě Výrovka, odkud jsme sešli do Pece pod Sněžkou.

V úterý jsme se 1 km od výchozího bodu na parkovišti v Harrachově kochali krásou Mumlavského vodopádu, abychom pak pokračovali přes Krakonošovu snídani a Ručičky na Čertovu horu, odkud se někteří lanovkou a někteří pěšky pod skokanskými můstky dostali zpět do Harrachova. Městečko se nám jevilo jako mnohem příjemnější než třeba Pec či Špindlerův Mlýn.

Ve středu jsme přejeli k hraničnímu přechodu Pomezní boudy. Po zelené značce jsme sešli na okraj polského města Karpacz a pak stoupali po žluté a červené značce ke Slezské boudě pod Sněžkou. Polská strana Krkonoš v této oblasti připomíná spíše Tatry, pěkný je zejména úsek kolem potoka Lomniczka s jeho vodopádem. Po cestě Česko-polského přátelství jsme se přes Soví sedlo a chatu Jelenka vrátili zpět na Pomezní boudy.

Čtvrtek patřil návštěvě Liberce, respektive túře z poutního místa Hejnice na vyhlídkový vrchol Ořešník (velmi prudké a dlouhé stoupání) a k Štolpišskému vodopádu. To už jsme se nacházeli v oblasti Jizerských hor. V Liberci se mj. převážná část z nás podívala do místní botanické zahrady.

I v pátek jsme uskutečnili túru po Jizerkách. Tentokrát jsme se vydali z Bukovce přes osadu Jizerka a kolem rašelinišť na chatu Smědavu. Odtud naše cesta pokračovala na Pytlácké kameny (pěkná vyhlídka) a zpět na Bukovec. Tato trasa byla velmi příjemná a víceméně ji lze též absolvovat na kole či v zimě na běžkách.

Při návratu do Bučovic jsme se zastavili ve Vrchlabí, v Janských Lázních a v Třebechovicích.

Zájezdu se zúčastnilo 50 osob. Nejmladším účastníkem byl 3,5letý Jan Zbožínek. Všechny túry absolvoval po svých sedmiletý Ondřej Dašovský. Nejstarším účastníkem byl Josef Budík z Nesovic. Po celý týden nám počasí přálo, tzn. že jsme ani jednou jsme nezmokli. Úmorné horko bylo na horách o něco mírnější než třeba u nás.

Ing. Jaroslav Mlejnek