Břestecká skála a Kozinec

Poslední červnovou neděli se vydalo osm členů KT Noha na návštěvu dalších dvou vrcholů oblasti KČT Valašsko-Chřiby, aby dostály podmínkám stejnojmenné akce. Vzhledem k relativní blízkosti vrcholů jsme tentokrát cestovali veřejnou dopravou. Ráno v půl deváté jsme odjeli autobusem do Buchlovic, odkud odjíždí další spoj do Břestku. Odtud je to asi půl hodiny pod první vrchol – Břesteckou skálu. Ačkoli se nejedná o žádný vysoký kopec, výstup na vyhlídku je dobrou prověrkou turistické zdatnosti. K našemu nemilému překvapení jsme však po zdolání vrcholu nebyli odměněni kontrolním razítkem. Museli jsme tedy vzít zda vděk opisem vrcholové tabulky, který taktéž dokládá výstup.

Z Břestecké skály jsme pokračovali nad obec Chabaně, kde se nachází přes 170 let starý sekvojovec obrovský. Původní zemí tohoto stromu je Severní Amerika (západní svahy Sierra Nevady). Největší stromy dorůstají výšky 80 m a dožívají se stáří až 4000 let. Místní občané jsou na svůj strom, kterému se v jejich kraji nebývale dobře daří, právem hrdí. Před několika lety proto zasadili v okolí další sazenice. Až na jednu si je však neznámý vandal jedné noci odnesl neznámo kam.

Další naše kroky vedly po neznačené cestě na dolní okraj obce Salaš. Z novodobých dějin je tento kraj spjat především s působením partyzánské skupiny Olga. K Salaši se pojí tragický příběh 20 místních obyvatel, které u bývalé hájenky zavraždila skupina esesáků převlečených za partyzány (29. 4. 1945).

V místní hospodě bylo ještě zavřeno, a tak jsme si přestávku udělali u Zlacké studánky asi 2 kilometry dál. Posvačili jsme z vlastních zásob a vyrazili zdolat další kopec na cestě do Jankovic. Zde už byla hospůdka otevřená. V dusném dni přišel doušek vychlazeného piva nebo limonády vhod. Zejména před posledním výstupem na kopec Kozinec – druhý cíl dnešního výletu. Už z dálky byla vidět žlutá plachta označující kontrolní místo.

Z Kozince jsme si to přes Bunč namířili do Roštína, odkud nám jel autobus. Cestou se ještě stihlo nasbírat několik hříbků na praženici k večeři. Přestože měl autobus deset minut zpoždění, rozhodli jsme se strávit půl hodiny čekání na další autobus návštěvou koryčanské hospody. V Záložně se také za lidový peníz dobře (a rychle) vaří, a protože nás "honila mlsná", někteří z nás neodolali a objednali si guláš. Tentokrát nás však pan vrchní napínal až do konce, a když nám přinesl guláš, zbývalo do odjezdu ani ne pět minut. I poslali jsme své kamarády, kteří si k jídlu nic neobjednali, aby šli pozdržet autobus. Gulášek byl sice dobrý, ale moc jsme si ho neužili. Několik svátečních turistů v autobuse navíc nemělo pro naše hladové krky pochopení a nervózní šofér nám málem ujel. Jakmile jsme byli všichni v autobuse, bylo nám to ze srdce jedno. Jenom to "závodní" stravování nám moc nesvědčilo, pročež jsme se domluvili, že až budeme v Koryčanech příště, guláš si pěkně vychutnáme.

Ing. Roman Volek