Turistický zájezd na Šumavu – pěší túry

Na nedělní první túru přes vrcholky Šumavy se vydala i několik cyklistů. Trasa vedla na nejvyšší vrchol Šumavy na české straně a zahrnovala i několik dalších významných míst.

Túru jsme začali v Nové Peci (780 m n. m.) mírným stoupáním k Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Dílo je skutečným mistrovstvím tehdejších stavebních inženýrů. Sklon koryta je místy tak malý, že vytváří dojem, jakoby něm voda navzdory všem přírodním zákonům tekla do kopce. Po několika kilometrech jsme cestu okolo kanálu opustili a došli k bufetu na Říjišti. Po malé přestávce jsme pokračovali k Plešnému jezeru (1090 m n. m., ledovcového původu, plocha 7,5 ha, max. hloubka 17 m, délka 540 m, šířka 150 m, objem vody 617 tis. m3). Zhruba poslední dva kilometry vedly po kamenité cestě, která vyžadovala opatrnou chůzi.

Pamětníci zájezdu před šesti lety vzpomínali na mlhavé počasí, které znemožňovalo výhled, a také na následný déšť. Ani ráno nevypadal pohled z autobusu na vrcholky v mracích optimisticky. Nakonec ale vysvitlo sluníčko a účastníci si užili mnoho krásných výhledů.

Po přestávce a svačině následoval prudký výstup lesní pěšinou k pomníku Adalberta Stiftera (1311 m n. m., 14,5 m vysoký, postavený v letech 1876–1877 na paměť známého básníka Šumavy). Namáhavý výstup ještě ztěžovaly stromy vyvrácené přes cestu. U pomníku je krásná vyhlídka dolů na Plešné jezero, kterou mnozí využili k fotografováni. Stoupání od Stifterova pomníku na Plechý (1378 m n. m., nejvyšší vrchol na české straně) již nebylo tak náročné.

Z vrcholu jsme pokračovali na Trojmezí (1325 m n. m.). V tomto místě se setkávají hranice tří států – České republiky, Německa a Rakouska. Na skutečnost upozorňuje trojboký kámen, na jehož každé straně je znak státu, ke kterému směřuje.

Další zastávkou byl vrch Třístoličník (1302). Na skále (již na německé straně) je vytvořena vyhlídka. Název vznikl podle tří stoliček, které jsou na vrcholu vyhlídky vyhloubeny do skály.

Protože v chatě i v bufetu prodávají za evropské ceny, posvačil každý ze svých zásob. Následující úsek tvořil prudký sestup po kamenité cestě protkané navíc stovkami kořenů.

Po sestoupení do výšky cirka 1000 m se cesta zlepšila a vedla po rovině s mírnými stoupáními a klesáními.

Než jsme dorazili do Nového údolí, zjistili jsme, co vše lze nalézt nejen v lese, ale i na posedu. Tradiční návštěvníci těchto lesních ?vyhlídek? zde mimo jiné objevili popelnici. Využili této nevšední situace a nechali se zvěčnit v pozici, jakoby tuto nádobu sami na posed stěhovali.

Z Nového údolí bylo možné odbočit na vlak. Protože jsme však neznali odjezdy vlaků, pokračovali jsme do Stožce pěšky. Zde na nás již čekal autobus. Nutno dodat, že téměř současně dorazil také vlak z Nového údolí, který jezdí každou hodinu. Celkový součet kilometrů za první den se tak vyšplhal na dobrých 30 km a jen převýšení mezi výchozím a nejvyšším bodem činilo 600 (stejně do cílového místa).

Druhý den bylo třeba ulevit nohám, ačkoli ne všichni absolvovali předešlou trasu celou. Pondělní pouť k pramenu Vltavy jsme začali v Kvildě. A když už se začínalo v Kvildě, tak proč ne hned v hospůdce U krále Šumavy.

K pramenu vede z Kvildy přímo modrá turistická značka nebo lze využít kombinaci červené a zelené značky. Zde je možné také využít komfortu šumavského ekobusu. Obě trasy pak vytváří příjemný okruh. Proto jsou vyhledávaným cílem také cykloturistů.

Vydali jsme se pěknou cestou s nenáročným stoupáním po modré značce. U pramene Vltavy jsme potkali nejen naše cyklisty, ale i pěšáky, kteří se rozhodli využít pohodlí autobusu.

Právě díky cyklistům jsou podmínky u pramene dnes již zcela nevyhovující – lavečky na malém odpočívadle nestačí svou kapacitou pokrýt potřebu všech návštěvníků tohoto místa.

Od pramene jsme ještě chvíli pokračovali po modré, než jsme narazili na červenou značku. Po ní jsme se vydali směrem na Bučinu (bývalá nejvýše položená osada na Šumavě). Z Bučiny pak vede zelená značka zpět do Kvildy. Kdo chtěl, mohl si cestu k zelené značce zkrátit po cyklotrase, která však byla zaznačena jen na mapě a tak mnozí odbočku přešli.

I tak však bylo v Kvildě dostatek času na pozdní oběd a prohlídku města. A také na návštěvu místního pekařství, kterou si pochvaloval každý, kdo se tam zastavil.

Pomalu nadcházela doba odjezdu. A pomalu se také začalo zhoršovat počasí. Pěšáci došli ještě za sucha k autobusu. Daleko hůře však dopadli někteří cyklisté, zejména ti, kteří se rozhodli neskončit v Kvildě, ale pokračovat ještě dále.

Úterní program doznal první změny. Počasí sice přes noc zmoudřelo, pěšáci si však vydupali návštěvu Hoštic. Ta byla původně v plánu jen pro cyklisty. Aby se tedy vyšetřil potřebný den, spojily se dva denní programy do jednoho.

Kombinovaný den jsme začali výstupem k Prášilskému jezeru. Cesta vedla po příjemných lesních cestách, pouze poslední úsek byl více do kopce. Prášilské jezero (1079 m n. m.) je typické ledovcové jezero v žulovém a rulovém karu.

Na hrázi jezera jsme posvačili a udělali několik momentek na památku. Počasí bylo opět příjemné, a tak se okolní lesní porost pěkně zrcadlil na vodní hladině. Po ní k radosti všech účastníků proháněli kachničky a dotvářeli idylu šumavské přírody.

Od jezera byl trošku horší sestup, ale po několik metrech i on přešel v pevnou lesní cestu. Odměnou bylo množství borůvek okolo cesty, kterým mnozí neodolali. Na zpáteční cestě k autobusu jsme se ještě zastavili v bufetu kousek před parkovištěm na rychlé občerstvení – teplou kávu nebo polívku. Popřípadě z vlastních zásob.

Během přesunu do Železné Rudy se k nám počasí začalo opět obracet zády. Zvedl se vítr a při cestě lanovkou na Pancíř (1214 m n. m., vrch a turistické středisko; výhled na Šumavu, při příznivých podmínkách až na vrcholky Alp) spadlo i několik kapek. Naštěstí zůstalo jen u toho, a tak jsme na vrcholu udělali skupinové foto a mírně zkřehlí pokračovali dál abychom se zahřáli.

Sešli jsme až do Špičáckého sedla (975 m n. m., hlavní evropské rozvodí Černého a Severního moře). Odtud vedou po pěkných cestách trasy ke dvěma ledovcovým jezerům. Kvůli časovým podmínkám a náročnosti spojovací cesty mezi jezery jsme zvolili vycházku jen k menšímu Čertovu jezeru (1030 m n. m., plocha 10,3 ha) namísto okruhu. Na ten se vydali jen dva lidé. Černé jezero (1008 m n. m., plocha 18,47 ha) je největším ledovcovým jezerem v České republice. V letech 1929– 30 zde byla postavena naše první přečerpávací elektrárna, dnes technická památka.

Náplň středečního dne nebyla tak náročná na kilometry, takže si mnozí mohli odpočinou a případně ?vyléčit? získané puchýře.

Hned po ránu jsme se zastavili ve vesničce Holašovice. Kupodivu zde nepanoval čilý ruch, jaký bychom od vesnice očekávali. Vesnice je chráněnou památkovou rezervací v rámci programu světového dědictví organizace UNESCO. Náves je ojedinělou přehlídkou vesnického baroka.

Další zastávkou byl zámek Kratochvíle, postavený jako lovecký zámeček s velkou honitbou. Dnes na zámku probíhá rozsáhlá rekonstrukce.

Uvnitř zámku je expozice animovaného filmu. Zájemci se doví opravdu mnoho o tom, jak vznikají kreslené, loutkové a jiné filmy zejména české produkce. Chybí tak jen ukázka moderního způsobu, kterým se vytváří filmy v Americe – počítačová animace.

O náročné a ?piplavé? práci animátorů svědčí fakt, že známý večerníček o Machovi a Šebestové vznikal šest let. A přitom jde o několik ani ne desetiminutových příběhů. Na natočení jedné sekundy animovaného filmu je totiž potřeba speciální okénkovou kamerou nasnímat 26 záběrů (okének) a v každém provést mírný pohyb (změnu obrazu). Nedokonalému lidskému oku se pak vše jeví jako plynulý pohyb.

Další zastávkou bylo město Strakonice známé především díky Tylově hře Strakonický dudák. I proto se v bývalé tvrzi nachází rozsáhlá expozice věnovaná historii a vývoji tohoto specifického hudebního nástroje.

Mimo to však můžeme nahlédnout i do historie města, jehož nedílnou součástí je i podnik České zbrojovky.

A konečně se přiblížilo to, nač jsme celý den netrpělivě čekali – návštěva Hoštic, vesničky tolik známé z trilogie Zdeňka Trošky. Jak jsme pomalu procházeli návsí, v mysli nám opět ožívali všechny filmové postavy. Člověk se nestačil divit umění filmařů, neboť ve skutečnosti je vše jen pár metrů od sebe.

Samozřejmě jsme nezapomněli navštívit hrob legendy české country Michala Tučného.

Čtvrtek opět patřil kilometrům a překrásné přírodě Šumavy. Společně jsme vystoupili na Čeňkově pile a nejdříve si zašli podívat se na soutok Vydry a Křemelné (odtud Otava).

Dále jsme pokračovali kaňonovitým údolím proti proudu Vydry až na Antýgl. Řeka Vydra zde protéká peřejnatým řečištěm a do žulové skály vymílá ?obří hrnce?.

Ačkoli je tento úsek cyklistům zapovězen (proto museli naši cyklisté s námi pěšky), je až s podivem, kolik lidí vybavených kolem jsme potkali. Většina z nich má několik tisíc (i desítek) na super kolo, několik set (i tisíc) na jeho vybavení, hlavně cyklopočítač (tachometr), ale aby si koupil zvonek nebo klakson za 50 korun, na to už nemá. Image je holt image. Kdyby aspoň otevřeli hubu a zavolali: ?Pozor kolo!?, nebo podobně. Ale i tento servis jsme si museli zajišťovat sami neustálým otáčením a nasloucháním!

Z Antýglu jsme pokračovali v túře na Horskou Kvildu. Dovolím si ještě jednu historku. Když jsme se zastavili (shodou okolností u značky zákaz vjezdu cyklistům), abychom se pokochali krásným výhledem na zalesněné vrcholky Šumavy a zurčící potůček v údolí, na jehož splávku se líně otáčel vodní mlýnek, zamířila k nám opět skupinka cyklistů.

I neodolali jsme a zavolali na ně, zda ví o tom, že jedou do zákazu vjezdu. Muži se skřípěním zubů projeli okolo značky. Žena jedou vzadu však zastavila přímo před značkou a až s dětinským podivem se zeptala: ?A proč se sem nesmí?? No nic, až k nám do města opět zavítá ministr financí, zeptám se ho, proč vlastně musíme platit daně.

Horská Kvilda (1035 m n. m.) je roztroušená osada, ve které se ve středověku rýžovalo zlato. Penzion je bývalý Polaufův hostinec z románu Karla Kostermanna V ráji šumavském. V obci je také dřevěný pomník poslednímu obrovi Šumavy.

Po vydatném občerstvení na zahrádce jedné z hospůdek jsme pokračovali po zlaté stezce, která zde byla vybudována za císaře Karla IV roku 1355 na Korýtko 1125 m n. m.), které sloužilo k napájení soumarů.

Další zastávku jsme udělali v Modravě, která byla původně rybářskou osadou. V obci se nachází Klostermannova chata. Byla postavena v roce 1924 Klubem českých turistů jako první česká chata v centrální Šumavě. Dnes jde o kulturní památku. Odtud jsme přes kopec dorazili do Antýglu, kde již čekal autobus.

Pátek byl posledním dnem, který jsme strávili aktivním pohybem po šumavských hvozdech.

Z Velkého Boru (878 m n. m.) jsme všichni směr Poledník. Pouze několik pěších turistů se rozhodlo absolvovat méně náročnější túru a nechali se autobusem zavést do Modravy. Naopak pro cyklisty byly kopce, které se během několika metrů objevily opravdovým vyvrcholením celého týdne.

Cesta vedla po pěkné asfaltce. O to více však do kopce. Na pouhých dvou kilometrech vzdušnou čarou jsme vystoupali do výšky 1051. Odtud pokračovala cesta mírným stoupáním nebo po vrstevnici až k místu Předěl (1234 m n. m.). Následovalo opět mírně náročnější stoupání až k rozhledně Poledník na Polední hoře (1315 m n. m.).

Ve 20. letech stávala na vrcholové skalce dřevěná rozhledna. V letech 1960–1990 zde byl mohutný vojenský objekt s radary, které sloužily k odposlechu rádiového provozu v sousedním Německu. Na rozhlednu vede celkem 227 schodů. Z vrcholové vyhlídky je kruhový výhled na všechny nejvyšší vrcholy Šumavy a při dobré viditelnosti i na Alpy.

Ve třech půlkruhových vyhlídkách byla momentálně výstava fotografií. Mnozí by zde však možná uvítali expozici z dějin objektu a možná i celé Šumavy za dob socialistického režimu jako upomínku budoucím generacím.

Jakmile jsme se pokochali nádhernými výhledy, posedali jsme si ke stolkům u občerstvení a posvačili. Protože jsme byli na Polední hoře, vyčkali jsme, až hodinky odbily dvanáctou a vydali se vstříc dalším zážitkům.

Cesta ubíhala rychle už proto, že se šlo z kopce a opět po pěkných asfaltkách. Zanedlouho jsme se ocitli v údolí Roklanského potoka. Nejhezčí úsek se nachází od Javoří pily po Rybárnu. Voda si zde razí cestu mezi balvany a vytváří množství peřejí, vírů a splávků.

Vodní živel jsme pokorně sledovali z cesty. Ovšem jen do okamžiku, kdy u pěšinky v trávě někoho napadlo: ?pojďme se podívat k vodě.? Času jsme měli i díky rychlé chůzi dostatek, tak jsme seběhli dolů k potoku.

Pěšinka nás zavedla opravdu do nádherného místa, kde vodní živel rozehrával mistrovské divadlo. A následný nevinný požadavek na jedno foto na kameni vyvolal spontánní akci, která vyústila v téměř hodinové ?vodní rodeo?.

V horkém dni působila studená voda jako balzám a nakonec v ní skončili čtyři dobrodruzi, kteří se doslova vyřádili jako malé děti. A to nejen k potěše vlastní a ostatních účastníků na břehu, ale i okolo jdoucích turistů nahoře na cestě, kteří jen nechápavě zírali na skupinku skotačících lidí v potoce.

Když jsme se dostatečně vyrochnili a pobavili, posbírali jsme svršky a pokračovali k rozcestí Rybárna (1000 m n. m.). Kdo neměl ani zde kopců plné zuby (a hlavně nohy), vystoupal opět jeden z prudších kopců.

Na jeho vrcholku byla odbočka k Třijezerní slati. Tvoří dvě malá a jedno větší jezírko a cesta k nim vede po dřevěném chodníku.

Sestoupili jsme zpět dolů a okolo Roklanského potoka, který již tekl klidným korytem, jsme dorazili do cíle poslední túry – Modravy. Ještě jsme se zastavili v první hospůdce alespoň na teplou polévku a pivo. Brzy ale uzrál čas odebrat se k autobusu.

Ještě než se naložila poslední kola, hudebníci zájezdu stihli pobavit celé osazenstvo zájezdu vtipnou písní. Zapsali tak za ?posledním? dnem důstojnou tečku.

Opravdu posledním dnem však byla sobota. Kdo neměl sbaleno, musel si ráno přivstat. Naposledy jsme se vydali do jídelny na snídani. Naposledy jsme se setkali při ranní debatě u autobusu. Naposledy jsme do něj ve Volyni nasedli.

Po cestě domů jsme se ještě zastavili v Písku. Při krátké přestávce jsme si stihli prohlédnout nejstarší kamenný most u nás a pěkné náměstí. Most prošel po povodních rozsáhlou opravou, na což upozorňuje tabule na jednom z jeho konců. Součástí jsou i fotografie z povodní ukazující, kam až sahala v osudné okamžiky vodní hladina. Dnes už si návštěvník jen stěží dokáže představit, jak se poklidná říčka dokáže změnit ve smrtící živel.

Závěrem ještě jedna kulinářská rada. Pokud snad někdy zavítáte do Volyně, nezapomeňte navštívit hospodu U Pošů kousek pod náměstím. Jeden z účastníků zde vyzkoušel místní specialitu: játra na cibulce se skořicí.

Ing. Roman Volek